Rašeliniště a tundrové biotopy na hřebenech Krkonoš jsou často obrazně nazývány „ostrovy arktické přírody uprostřed Evropy". Slavík modráček tundrový je toho vzorným příkladem. V Krkonoších hnízdí izolovaná populace 25-30 párů a za dalšími se musíme vypravit až do skandinávských rašelinišť. Tento druh patří k nejvzácnějším a nejkrásnějším ptačím druhům krkonošských hor.

Zaslouží-li si některý z krkonošských ptáků přívlastek „neviditelný", pak je chřástal polní bez konkurence. Z horských luk je do daleka slyšet pouze nezaměnitelný hlas, ale pozorovat jeho původce je téměř nemožné. Avšak i hlas by člověk neřadil k ptákovi a spíše ho přirovnával ke zvuku dřeva pohybujícího se po staré valše: opakované rép-rép rép-rép (přepis hlasu jako krex-krex se stal i základem latinského názvu chřástala). A navíc se nejčastěji ozývá za tmy.

Čápa bílého zná každý z nás dobře již od dětství, ale o jeho „černém" příbuzném už ví málokdo. Je sice skoro stejně velký, hnízdí však v lesích, obratně loví podél skrytých horských potůčků a na oči se nám dostane často jen při kroužení vysoko na obloze. Koukejme proto pozorně: břicho má bílé, ale krk a křídla celá černá. A v Krkonoších je běžnější než čáp bílý.

Další z druhů, který původně hnízdil pouze v klečových porostech nad horní hranicí lesa a až v posledních letech sestoupil i do nižších poloh, včetně podhůří Krkonoš. V porostech kleče je však stále nejhojnější. Patří mezi ty horské druhy ptáků, které nemohou uniknout naší pozornosti při výletech na horské hřebeny. Čečetku poznáme podle typického crčivého hlasu.

Všem nám dobře známý černý kos a s bílým půlměsícem na prsou? Není to nesmysl? Není, přesně tak vypadá kos horský. Další z typických představitelů horských ptáků je v Krkonoších poměrně hojný. Na horských loukách či okrajích lesů lze bez problémů zastihnout některý ze zhruba 300 hnízdících párů. Ale jen výše v horách, pod 800 m n. m. nesestupuje.

Nejvzácnější z krkonošských lindušek hnízdí na strmých travnatých svazích ledovcových údolí a na nejvyšších horských hřebenech a kamenitých vrcholech. Její početnost není vysoká (dnes asi 145 párů) a bohužel se z neznámých příčin stále snižuje - za posledních zhruba 40 let poklesla asi na polovinu.
Další dva druhy lindušek zastihneme na okrajích lesních porostů od podhůří po horní hranici lesa (linduška lesní) nebo na imisních holinách a subalpínských loukách (linduška luční).

Nejhojnější ptačí druh hnízdící v Krkonoších: každý pátý zastižený pták v celém pohoří a dokonce každý třetí v lesích je pěnkava. Pozorovat ji můžeme ve všech typech prostředí od podhůří po horní hranici lesa, méně často až v klečových porostech a schází jen na nejvyšších vrcholech bez jakékoliv keřové vegetace.

Další z krkonošských vzácností můžeme pozorovat pouze na nejvyšších vrcholech, nejčastěji v sutích na svazích Sněžky. Krkonošské hnízdiště je nejsevernějším místem výskytu tohoto druhu v celém areálu jeho rozšíření. Přestože je početnost pěvušek podhorních velmi malá a nepřesahuje 15-20 párů, v Krkonoších se na této úrovni drží už dlouhé desítky let.

Ptačí druh, který je svým způsobem života vázán bezvýhradně na tekoucí vodu. U vody hnízdí, pod vodou získává potravu a umí se obratně pohybovat. Postavme se někdy v zimě k zamrzlé horské řece: jednou dírou v ledu skorec skočí do prudkého proudu ledové vody, další dírou o pár desítek metrů dále vyskočí suchý zpátky na led. Jak dokonale chránící peří musí mít. Skorec by mohl být i dokonalým příkladem ekologických učebnic, ilustrujících, že v přírodě „vše souvisí se vším": Imise z uhelných elektráren západně od Krkonoš okyselí déšť a potépotoky. Okyselené vody hubí vodní bezobratlé a čím méně jepic, pošvatek či chrostíků, tím méně skorců. Zkráceně: spalování nekvalitního hnědého uhlí stovky kilometrů daleko ovlivňuje početnost skorců v Krkonoších.

Nevelká, nenápadná horská sovička. Vidět není, ale slyšet ji můžeme. Uslyšíme-li v noci ve staré horské smrčině opakované pu-pu-pu pu-pu-pu, připomínající v dáli projíždějící parní vláček, bude to jistě sýc rousný. V Krkonoších už totiž parní lokomotivy nejezdí. A šance slyšet takový hlas tu je, v krkonošských horách totiž hnízdí kolem 100 párů sýců.

Velmi početný rod sýkor zahrnuje v Krkonoších šest druhů – koňadru, modřinku a babku nejčastěji v nižších polohách, uhelníčka, parukářku a sýkoru lužní spíše výše. Parukářka s chocholkou na hlavě je typickým druhem horských smrčin, který nepříznivě reaguje na poškození lesa. Ve zdravých či málo poškozených smrčinách je poměrně hojná, z těžce poškozených a odumírajících porostů téměř mizí. Důvodem je především nedostatek vhodné potravy a špatné možnosti úkrytu před nepříznivým počasím i přirozenými nepřáteli. To však platí i pro další druhy ptáků – třeba králíčky, naše nejmenší ptačí druhy.

Lesní kurovití ptáci jsou v Krkonoších zastoupeni třemi druhy: tetřevem hlušcem, jeřábkem lesním a tetřívkem lesním. Zatímco první dva druhy jsou tu před vyhynutím (v souvislosti s odumíráním lesů a nadměrným rušením), tetřívkovi naopak vyhovují rozsáhlé holiny a jeho početnost mírně narůstá. Patří mezi silně ohrožené druhy České republiky, ale jeho početnost v Krkonoších dosahuje zhruba 150 samců.